OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě dnes si pamatuji den, kdy jsem dohrál první Warcraft. Sladkých patnáct let. Byla to první strategie z fantasy světa a já tím byl pohlcen hodně dlouho. Nikdy by mě v tu chvíli nenapadlo, že se z jedné realtime strategie stane takový moloch, jakým svět válečného stroje dnes je. Pro úplnost dodám, že i ostatní strategické díly jsem zhltnul na první dobrou a ke slovutnému MMO jsem si nikdy cestu nehledal. Spíše z nějakého pudu sebezáchovy, než pro cokoliv jiného. Věřím, že by taková hra pro mě byla návykovější než heroin. A dnes jsem se vrátil z celovečeráku o orcích a lidech. Přiznám se, že do kinosálu jsem vstupoval vlastně bez očekávání. Dosedám na křeslo a vedle usedají dva čtrnáctiletí kluci, co mě zdraví výkřikem „Za hordu!“ a následně se nenápadně vyptávají, jestli fandím Alianci nebo Hordě. Asi by si i odsedli, kdybych nebyl na správné straně.
Takže s chutí do toho. Po TOMB RIDERu, HITMANECH, PRINCE OF PERSIA a dalších je tu konečně něco velkého. Svět, který se stal kulisami té největší MMO hry na světě. A jaké to je? Vizuál je úchvatný. Na mnohé bude asi příliš stylizovaný a barevný, ale přesně taková je přece hra a zde jsme ve filmu na motivy hry. Na střechách lidských měst tak jsou modré tašky, protože modrá byla ve hře vždy barvou lidí, rytíři mají trochu nepraktická brnění, stejně jako ve hře, a celek na mnohých místech působí trochu příliš barevně až kýčovitě. Překousnout to dokážu hlavně proto, že i Orci jsou zde vybarveni s potřebným smyslem pro detail. Ačkoliv jde kompletně o CGI postavy, dokázali jim animátoři vdechnout emoce.
Když pak Orci bojují, je to opravdu masakr. Kosti praskají, krev teče proudem a kolem se válí utrhané končetiny… počkat, ne, vlastně tak by to mělo být, ale není. Film je mládeži přístupný, aby mohli přijít i ti kluci „co hrají wowko“ a zdraví se pozdravem „Za hordu!“, takže se bojové scény v tomto ohledu hodně drží při zdi. Scéna, kdy jedna postava druhé prorve brnění a vrazí ji obrovský ostrý pařát do útrob a vám je jasné, že to je maximální gore a z mrtvoly museli minimálně vyhřeznout střeva, končí pohledem na hrdinu, který umírá v brnění jemně potřísněném krví. Hodně takových scén je pak jen v náznaku nebo mimo kameru. Ne, že bych si na tom nějak ujížděl, ale na filmu je znát, že drží opratě násilí až příliš tvrdě, což u násilných Orků působí trochu toporně.¨
A co příběh? Vychází z herní série, ale vlastně není důležitý. Ve filmu narazíte na spoustu herních postav, jejichž jména si z herní série pamatuji jen velmi zběžně, ale žádné se nevěnuje extra pozornost a k žádné si hlavně nemáte čas vytvořit nějaký vztah. Po této stránce je to emočně velmi plochá podívaná a i slavné starwarsovské „byli ve špatný čas na špatném místě, přirozeně se z nich stali hrdinové“ tu je přitažené trochu za vlasy. To samé lze říci o místech, kde se děj odehrává. Ten vlastně jen plnými hrstmi nabírá klišé z jiných příběhů, počínaje u Mojžíše/Plaváčka, konče u libovolné story o zradě, černé magii, cti, válce a lásce. Kvůli příběhu na to opravdu nechoďte.
Takže kol a kolem, pěkná podívaná, super hudba, nezajímavý příběh, který jen rozdává karty pro to, aby mohla být co nevidět dvojka. V zásadě spokojenost, ale nijak velká.
Pěkná podívaná, super hudba, nezajímavý příběh, který jen rozdává karty pro to, aby mohla být co nevidět dvojka. V zásadě spokojenost, ale nijak velká.
6,5 / 10
Warcraft
USA, 2016, 123 min
Režie: Duncan Jones
Scénář: Duncan Jones, Charles Leavitt
Kamera: Simon Duggan
Hudba: Ramin Djawadi
Hrají: Ben Foster, Travis Fimmel, Dominic Cooper, Paula Patton, Toby Kebbell, Robert Kazinsky, Daniel Wu, Clancy Brown, Ben Schnetzer, Ruth Negga, Burkely Duffield, Daniel Cudmore, Callum Keith Rennie, Ryan Robbins, Patrick Sabongui, Andre Tricoteux, Christian Sloan, Elena Wurlitzer
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.